Deník expedice Chile Bolivie 2005

Deník expedice

Den první - 25.6.2005

V 10 hodin dopoledne odjíždí vlakem z hlavního nádraží v Praze, směr Vídeň pracující část expedice, tj. Zdenda, Romča, Káťa a já. Cestou nabíráme zbytek výpravy, naše studentíky Markétu a mého bráchu Libora. Markéta přistupuje v Brně, kde studuje a Libor v Břeclavi. Odtud již pokračujeme osobákem rakouské provenience, bohužel neuvěřitelně rozehřátým na víc jak 30 stupňů, bez klimatizace. Trochu nostalgicky vzpomínáme na České dráhyJ Z nádraží Wien – Nord za 1,5 euro pak fičíme S-Bahnem na letiště Schwechat. Z Vídně odlétáme 19.25 do španělského Madridu. Ve 22 hodin večer úspěšně přistáváme na gigantickém Madrid Barajas International Airport, bráně do celé Latinské Ameriky a vůbec do všech bývalých španělských koloniích. Ročně se zde přepraví přes 40 miliónů cestujících (v Praze Ruzyni je to cca 10 miliónů). Tak tak se stačíme zorientovat a těsně před půlnocí odlétáme Airbusem 340 do Santiaga de Chile. Letadlo sice nebylo vybaveno malými TV na každém sedadle, ale aspoň se daly docela natáhnout nohy. Cestou jsme proletěli několika bouřemi. Pohledy ven byly fantastické – v těsné blízkosti letadla se blýskalo, daly se pozorovat ohromná bouřková mračna, vysoká snad několik kilometrů. Původní letový plán říkal, že cesta potrvá 15 hodin. Pilotům se let však podařilo zkrátit na příjemnějších 13 hodin.

Den druhý - 26.6.2005

V 8 hodin ráno již místního času přistáváme na letišti v Santiago de Chile. Bagáž necháváme v úschovně a jelikož máme pár hodin času, vyrážíme busem do centra. Bus Centropuerto nás za 4 US (zpáteční) odváží na Plaza de los Heroes. Obrážíme okolní historická místa – Plaza del Constitución a Plaza de Armas s Metropolitan Cathedrale směrem k řece Rio Mapocho. Zpátky na letišti pak měníme peníze (všichni dohromady celkem 300 US při kurzu cca 586 chilských pesos za dolar). 14:45 odlétáme vnitrostátním letem LanChile do Aricy. Cestou má letadlo mezipřistání v přímořském městě Iquique. V letadle se nám s bídou podařilo přelouskat titulky denního tisku a spíš podle obrázků a pár slov zjišťujeme, že včera zasáhlo oblast Iquique poměrně silné zemětřesení (s epicentrem v oceánu nedaleko od samotného města). V 18 hodin je naše skoro 30ti hodinové putování přes půlku světa šťastně završeno přístáním v Arice. Chvíli po přistání letadla zapadá slunce a my již za šera odjíždíme taxíkem (4 US za osobu) do města. Čekalo nás první větší domlouvání s místními při zajišťování noclehu. Nikdo z nás neuměl španělsky, znali jsme s bídou pár slov a frází, která jsme se postupně učili cestou z Markétiny konverzační příručky. Výrazy „six personas“, „una nocha“ jsme se nakonec dohodli na přespání v rodinném hotýlku. Potěšeni našimi konverzačními schopnostmi jsme se dokonce dali do poměrně komplikovaného rozhovoru s majiteli hostelu o rodinných příslušnících a vztazích. Bez usilovného listování v příručce bychom se ale neobešli. Po večerní procházce zaléháme už pěkně unaveni ve 22 hodin.

Den třetí - 27.6.2005

Ráno s nevelkým nadšením vstáváme v 5:00, neb náš okopírovaný průvodce praví, že autobusy směr Putre odjíždějí v 6:30 z bus terminálu. Taxík nás dováží ke stanovišti busu – La Paloma (určitě se nejednalo o hlavní bus terminál). Ještě stále za tmy nic nenasvědčuje k tomu, že by odtud mělo něco jezdit. Jde o normální uličku, žádné cedule, spíš je to nějaké podezřelé, říkáme si, kam nás ten taxikář zavez. Pěkně tam potmě klepem kosu a čekáme. Zhruba před sedmou ale ulička trochu ožívá, z jednoho domu se stává malá cestovní kancelář a prodávaj nám lístky. Kolem 7 skutečně vyrážíme vysoko do hor, do Putre. Úzký přímořský pás úrodné půdy vystřídaly za chvíli nekonečné kilometry stoupání monotónní ale pro nás fascinující pouští. Arica leží přímo na pobřeží, čili z nulové nadmořské výšky stoupáme za tři hodiny skoro do 3.500 m.n.m., které má Putre. Tady se ubytováváme v hostelu Cali (3000 pesos na osobu) a zkoušíme si dát oběd prakticky v jediné otevřené místní krčmě. Putre je fakt malá vesnička, tak máme trošku obavy. Je to prostě taková ospalá horská díra, ale má svou pěknou atmosféru. Nakonec nám ale v krčmě přináší dobré kuřátko s rýží a další propriety. Posilněni vyrážíme na aklimatizační trek (no spíš procházku:-)) do okolních kopců směrem ke zdejší dominantě – Nevado Putre Zase docela unaveni jdem už ve 20 hodin chrupat.

Den čtvrtý - 28.6.2005

Ráno plni elánu vyrážíme pěšky bez velkých báglů vzhůru z Putre směrem do národního parku Lauca. Za chvilku naštěstí stupujeme velký džíp se zadní otevřenou korbou. Romča s Káťou jdou sednout dopředu, zbytek sedíme na korbě. Cesta je samozřejmě prašná, hliněná, pěkně to hází. Samotné Putre totiž leží stranou od hlavního tahu Arica – Bolivie a my si cestu navíc zkrátili po místní zkratce – prašné cestě. Takových cest na korbě nás jinak čeká ještě několik, pěkně z toho bolí zadek:-) Po chvíli džíp zastavuje a my plynule přesedáme do dalšího stopu – tentokrát vozu místních stavařů, co makaj na stavbě cesty. Ti nás vezou už po dobré asfaltové silnici až do Las Cuevas (4310 m.n.m.), bráně do NP Lauca. Od informační cedule jsme vyrazili na krátký trailík kolem termálních solných pramenů a stád vicuní (druh lamy) a roztomilých malých hlodavců zvaných viscachas, připomínajícch české králíky, resp. spíš možná činčily. Za jednou skálou se nám otevírá úžasný pohled na Parinacotu (6.342 m.n.m.) a Pomerape (6.240 m.n.m.), vykukující za dalším hřebenem. Tyto dvě hory, tzv. dvojčata (paychatas) tvoří zdejší dominantu number one (Nevados de Payachatas) . Jsou fakt nádherné, je na nich dobře vidět hranice věčného sněhu, která je tady v Jižní Americe posunuta až zhruba na 5300 m.n.m. Využíváme dalšího stopu (nějaké pravidelné zastávky busu tu nejsou, alternativa je jedině zkusit stopnout jeden z dálkových autobusových spojů mezi Aricou a La Pazem). Dojeli jsme k Lago Chunagara, kde vystupujem a fotíme nádherná panoramata šestitisícových „dvojčat“ a vylézající nejvyšší hory Bolivie – Nevado Sajama (6.542 m.n.m.). Parinacota, Pomerape i Sajama jsou vulkanického původu. Návrat do Putre absolvujeme opět standartně stopem, Zdenda s Romčou v jednom kamionu a zbytek výpravy v druhém. Ten náš kamion vezl plný náklady mědi a stoupání do kopců podle toho vypadalo. Chatrné nákladní vozidlo stěží vytáhlo v nejprudších stoupáních 10km/hod., ale hlavně že jsme jeli…. V Putre jsme zblajzli vydatnou polívku s místním domácím chlebem a zalezli do hospůdky, kde jsme okošťovali konečně pořádně místní pivní moky – tentokrát značky Arequipaňo a Cristallo.

Den pátý - 29.6.2005

Ráno jsme vstávali v 7 (nějak jsme si na to brzké vstávání tady zvykli, asi kvůli časovýmu posunu). Hlavním úkolem dne bylo přesunout se z Putre do Bolivie. Podle místních měl kolem poledne z hlavní silnice (asi 3 km od Putre) odjíždět bus z Aricy směr La Paz. Úspěšně bus odchytáváme a překračujeme v něm u našeho ze včerejška známého jezera Chunagara státní hranice do Bolivie. Na hranicích měníme peníze při kurzu 805 bolivianů za 100 US. Pár kilometrů za hranicí se necháváme vysadit u odbočky do vesnice Sajama. Až vylezem z busu, došlo nám, že je to tu nějaké mrtvé, že jsme uprostřed polopouště, kde sice občas po asfaltce něco jezdí, ale nikoliv směr Sajama (tam vedla jen jakási ne moc zřetelná prašná cesta). Odchytávám jakéhosi týpka (zřejmě místní ranger – strážce parku) a ten mě veze na motorce kousek zpátky do nedaleké vesničky. Tady se domlouvám s kápem místních rangerů, který má pro nás vyhovující velký džíp korbou a jedu s ním za ostatníma. Ranger je fakt ochotnej, bere nás všechny zdarma do džípu a odváží do Sajamy. Cesta je divoká, pěkně to po té hliněné cestě skáče. Ale nevadí, kocháme se místní krajinou (polopoušť, písek a trsy bodláčí trávy, všechno hnědé). Ranger nás dovezl do vesničky Sajama, dokonce nám doporučil místního hospodského a víceméně zajistil ubytování v soukromí (10 boliviánů na noc a osobu). Docela rádi jsme pak zaplatili vstupné do praku 10 boliviánů. Vesnice Sajama si nás hned získala. Shodli jsme se potom, že to bylo jedno z nejkrásnějších míst v Bolivii, kde jsme byli. Představte si bohem opuštěné údolí v nadmořské výšce 4.000 m.n.m., uprostřed něj pár hliněných baráků s kostelíkem a to vše zasazené do nekonečné pusté krajiny lemované šestitisícovými vulkány Parinacota, Pomerape a Sajama. Navíc jsme tam byli jediní cizinci, jinak pouze místní, takže nefalšovaný bolivijský kolorit, skoro bez známek civilizace a pokroku. Krom pár aut zde nebylo nic, žádný signál, žádná elektřina, dokonce i voda teče jen odpoledne, kdy rozmrznou trubky ze studní. Večer a v noci byla pěkná kosa, dost pod nulou. Docela jsme se skamarádili s Arielem a jeho nevlastní sestrou, dětmi pana hospodského (viz fota). Večer se ohříváme v hospodě, pivo 9 boliviánů, polívka 5, kafe 3. S hospodským Marcelem se domlouváme, že nás hodí svým džípem na tour po okolí.

Den šestý - 30.6.2005

Ráno nás někdy od šesti budil kohout…. Tak jsme vstali (do pěkné klemry) a zhruba o půl deváté odjeli s Marcelem a jeho dětmi džípem na tour po okolí. Nejdřív jsme se zastavili u gejzírů, kde nám Marcel připravil výborná vajíčka, který uvařil v termálních pramenechJ. Z tama se přesouváme k laguně Huana Kchota. Dále pokračujeme pod base camp na Nevado Sajama. Je zde vyhlídka (mirador) na celé údolí i nahoru na vrchol. Zlatý hřeb pak bylo koupáníčko v termálních pramenech. Okolní teplota kolem nuly, spíš pod, k tomu vítr, ale voda byla příjemně horká. Dali jsme si přímo ve vodě nějaké ty lahváče, tentokrát jsme vyzkoušeli hodně nasládlé zřejmě kvasnicové pivo. Odpoledne po návratu do veničky pak jdeme k Marcelovi do hospody na večeři. Tady nečekaně potkáváme skupinu Čechů. Dáváme s nimi večeři a posléze i nějaký ty pivečka. Pak Marcel vytahuje místní nápoj (něco jako vodka). No, večer se protáhne, jdem spát po půlnoci. Jsou to první češi, které dosud v Jižní Americe potkáváme, chystají se vylézt Sajamu. Podle nejvýraznějšího člena jejich výpravy (Hugo) je přezdíváme na „hugovce“, jsou to celkem fajn lidi. Ještě s nimi budeme mít několikrát v Bolivii tu čest:-).

Den sedmý - 1.7.2005

Ráno zas vstáváme hodně brzo, už v 5. Bohužel jsme asi nepochopili instrukce místních, kteří říkali, že v šest pojede bus na La Paz. Nebo je to tady běžný, že se na nějakou tu hoďku nehledí, pomalu si už zvykáme. Tak hodinu a půl mrznem na náměstíčku v Sajama, pozorujeme pomalu vycházející slunko a čekáme na bus. Je fakt pěkná kosa, jsme úplně navlečení, ale nestačí to, tak běháme….Po sedmé fakt cosi přijelo, je to nějaké malé (klasický minibusek), ale narve se tam 16 lidí! Místní sedí i na podlaze, po té prašné cestě je to fakt paráda. Kolem 11 hodiny jsme v Patacamaye, o půl jedný dorážíme do La Pazu, hlavního města Bolivie. Bolivie má hlavní města vlastně dvě, ještě Sucre, které je historickým správně-justičním centrem země, La Paz je především obchodní centrum a velkoměsto. Zatím se ale v La Pazu nezdržujeme, z terminálu Cemetario hned míříme dalším busem do Copacabany, která leží na břehu jezera Titicaca. V Copacabaně se ubytováváme v hostelu Emperador za 15 Bs. Večer opulentní hody v restauraci Mankhauta, menu za 17 Bs (předkrm, polévka, bar, pstruh, rýže, hranolky, dezert atd.). Potkáváme další čechy, tři ostravaky, co zrovna přijeli z Peru.

Den osmý - 2.7.2005

Ráno trajekt přes jezero Titicaca na známý ostrov Isla del Sol (Challa Pampa). Tady muzeum a stoupáme k památkám po Incích – Rock of the puma (Titicarca), Mesa Ceremonico a Temple del Sol s labyrintem. Pak jdeme trail po původní zachovalé incké stezce do Yumani (Inca stairways). Je úžasné, že i po těch staletích je cesta takhle dobře zachovalá. Ve čyři odpoledne odjezd zpět do Copacabany. Hned lezeme na vyhlídku nad městem (Cerro Calvario, přes 4.000 m.n.m.) Převýšení asi 200 metrů, a poprvé pořádně cítíme co to je větší pohyb v těchto výškách. Skvělý pohled na večerní Titicacu a západ slunce. Kolem spousta místních, je to poutní místo. Na večeři jdem do vyzkoušené Mankhauty, dnes nám hraje živá hudba – buben + didgeridoo.

Den devátý - 3.7.2005

Ráno v 10 odjezd směr La Paz. Ještě v Huarině ale přestupujeme na bus do městečka Sorata. Do Soraty jedeme už jen po prašné cestě, městečko samo leží v nadmořské výšce cca 2.700 m.n.m. Museli jsme proto sestoupat z náhorní plošiny Altiplana cca 1.400 metrů. Nebylo to však tak jednoduché, úzká cesta se klikatila údolím po neskutečných serpentinách, chvílema se zdálo, že se okolní svahy musí sesunout (cestou jsme mimochodem několik sesuvů viděli). Přecpaným busem, kde jsme navíc stáli, se fakt moc dobře nejelo. Stál jsem poblíž bolivijky, co krmila své dítě jakýmsi avokádem, ale fakt humus. To děcko mělo snad všude světlezelenou avokádovou rozplizlou směsku. Jinak Bolivijci si s nějakou hygienou či společenskou kulturou moc nedělaj. Bolivijky v buse běžně pivaj na zem, odpadky házely pod sedadlo, špinavý ruce od jídla (který se za cesty furt konzumuje) utíraj do svých mohutných sukní…..no pro zhýčkaného Evropana dobrej zážitekJ Je fakt, že se nám z toho smradu v buse a těch serpentin dělalo trochu šoufl. V Soratě ubytko v hostelu Panchita za 15 Bs. Přes dnešek mi bylo fakt nějak zle, jako když chřipajzňa (asi na to měla svůj podíl i na cesta), ale večer jsem se zmátořil.

Den desátý - 4.7.2005

V 9:30 vyrážíme po výborné full american breakfast nahoru po trailu k laguně Chilata. Už včera jsme si masňácky objednali jednu mulu, která nám nahoru vytáhne jeden bágl, kam jsme dali nejtěžší věci. S mulou jde místní chlapík, který ji vede. My v pohorách, natěžko, on si cupitá v rozbitých sandálech….. Okolo 15:30 jsme u Laguny Chilata (4.300 m.n.m.). Já se samozřejmě neudržím a jak je mým zvykem otestuju vodu v laguně. Libor jde do toho se mnou. Má to pod 10 stupnů, ale svítí slunko, takže pohoda, dokonce se i chvíli pak opalujem. Stavíme stany a kolem půl sedmé je nádherný západ slunce (fotíme siluety našich postav při čistění zubů v potemnělé obloze).

Den jedenáctý - 5.7.2005

Ráno si trošku přispíme, vyrážíme kolem 9. Asi po hodině pochodu ztrácíme Katku. Šla poslední a sešla z cesty. Je to ale holka šikovná, nikam nespadla a nakonec ji štastně po usilovném hledání v perimetru cca 1 kilometru nalézáme. Okolo 11 hodiny je to pak Libor, který se rozhod dál nepokračovat. Prostě se zasek, plácl sebou na stráň a že dál nejde. Se slovy, že si dá šlofíka a pak uvidí vytuhává na pěkné stráni u potoka co teče z ledovce. Zabavuju mu jeho high-tech hodinky SUUNTO Metron a pokračujem dál. Cesta nahoru jde pomalu, přeci jen výška už je znát. Káťa se už už chce ujmout Liborova příkladu a zhruba ve 4.900 m.n.m. má také poznámky, že dál nejde. Počkávám chvíli s ní, naštěstí se mi ji ale daří přesvědčit a pokračujem dál (myslím ale že mě doteď proklíná za ten psychický nátlakJ). Kolem 14:30 docházíme k našemu dnešnímu nejvyššímu bodu, kterým je krásné ledovcové pleso - Laguna Glacial (5.038 m.n.m.). Dělám si výškový rekord (dosavadní alpský Dom s 4.545 už je tak minulostí). Už kolem poledne se zhoršilo počasí, přišly mraky a mlha, nic jsme neviděli, ale teď u laguny se to otevřelo a měli jsme možnost pozorovat mezi mraky vylézající majestátní Ancohumu a Illampu. Po sestupu nacházíme v táboře u Laguny Chilata Libora. Jak si po tom šlofíku odpočinul, vyrazil pak za náma. Došel prý asi kousek pod lagunu, v té mlze moc neviděl, ale museli jsme se minout. Ještě ke spaní, tato a včerejší noc byly de facto jediné noci, kdy jsme potřebovali dva stany, které jsme s sebou táhli. Věděli jsme, že asi nebudou potřeba, ale pro sichr jsme je brali. My kluci jsme spali v ponekud menším stanu zn. Jurek, dimenzovaném max. pro dva lidi. No, nebylo to ono. Naštěstí šel Libor v noci testovat ven výhody svého zimního spacáku, který má z Aljašky. Druhou noc už jej ale vyhnal deštík, tak jsem museli spát všeci tři namačkaní jak sardinky…. Furt jsme se budili, jak nám bylo vedro a žízeň. Ale co, v horách trochu nepohodlí snesem.

Den dvanáctý - 6.7.2005

Tenhle den jsem si fakt užil. Od včerejška mě bylo blbě od břicha, Romča do mě naštestí investovala nějaký ten Ercefuryl (silnější Endiaron). Stejně mi bylo ale dneska fakt zle, měl jsem teplotu. Sem myslel, že dolů do Soraty nedojdu. Nakonec jsem to ale jakžtakž sešel (ostatní na mě pořád čekali). Okolo 14 hodiny jsme dorazili do hostelu, kde sem se svalil na postel a spal až do večera. Večer jsem to už ale hladem nevydržel (hlad byl dobré znamení), tak jsem se jal hledat po městě zbytek výpravy. Hodovali hned vedle hostelu. Dal jsem si opečený chleba s česnekem, pak jsem neodolal ani rýži. Už mi bylo celkem dobře. Večer trochu prší, je vidět že už nejsme na náhorním Altiplanu, ale spíš ve vlhčí, níže položené oblasti Bolivie (nedaleko už začínala tropická džungle).

Den třináctý - 7.7.2005

Ráno jsem už OK, dáváme dobrou snídani a v 9 odjíždíme busem do La Pazu. Tam jsme ve dvě odpoledne. Jdem se ubytovat do hotelu El Continental. Název sice vypadá na aspoň ****hotel, ale ve skutečnosti to byl pěkný a decela levný hotýlek pro batůžkáře (30 Bs). V hotelové cestovní agentuře si holky dohodly na další tři dny El Choro trek za 80 US a my kluci jsme si objednali průvodce a vybavení pro výstup na Huayanu Potosí (90 US na osobu). Zjišťovali jsme ceny půjčení maček a dalšího vybavení, které jsme s sebou neměli a vyšlo by to skoro nastejno (cca 60 US), jako celý trek s průvodcem, vybavením a zajištěním cesty pod kopec. Já si dokonce domluvil půjčení duplexů (moje pohorky přeci jen něco pamatujou a nevěděl jsem jaký bude nahoře sníh). Večer sedíme v izraelské reštike El Lobo.

Den čtrnáctý - 8.7.2005

V 8 ráno nás vyzvedl náš průvodce Miguel v hotelu. Pak jsme asi dvě hodiny jezdili po La Pazu a nakupovali jídlo a další proviant. Taky jsme zajeli k Miguelovi domů na periferii La Pazu pro mačky, lana a další vybavení. Posléze konečně vyrážíme směr Huayana Potosí do base campu k Laguně Zongo (cca 4.800m). Zde opravdu oběd na úrovni, Miguel a jeho pomocník vytahují stoličky, prostírání a jdou kuchtit. Kuřátko, hranolky, další přílohy atd., no říkáme si, že ten zaplacený trek s průvodcem není zas tak od věci….. Po vydatném obědě vyrážíme nahoru do tábořiště Campo Roco cca v 5.150 metrech nad mořem. Za nějaké dvě hoďky jsme nahoře, naši průvodci zas rozbalují ty svoje kuchařské a kempovací propriety….. No kdy se vám poštěstí mít ve výše přes 5.000 m.n.m. čaj servírovaný na stolku, v konvici, s čajovými lžičkami, super oplatkami a já nevím čím vším ještě. Dobře uznávám, bylo to trochu masňácké, ale jednou za čas si snad můžem dopřát i v horách trochu toho komfortu, ne? Oproti našemu dosavadnímu chození po horách s 30ti kilovým báglem a spaním, kde to jde, je to docela příjemná změna…..Po západu slunce, zhruba o půl sedmé jdeme spát.

Den patnáctý - 9.7.2005

Protože zastáváme myšlenku fakt časného chození na vrchol, domlouváme se ještě předchozí večer s Miguelem, že nás vzbudí zhruba po jedné v noci s tím, že on sám slibuje vstávat o půl jedný, aby stihl připravit čaj. Nakonec ho sami musíme budit o půl třetí….. No nevadí, okolo 4. ranní již vyrážíme s čelovkama po ledovci nahoru, nejdřív velký traverz napravo, míjíme Campo Argentino (5.450m), kde se připdávaj postupně další lezci, a dál přes jedno divočejší místo přes trhlinu s žebříkem a strmými ledovými stupy nahoru na práh. Odtud pozvolna stoupáme pod závěrečný finiš. V něm nám kolem 6:30 vylézá slunce. Posledních 300 metrů je alespoň pro mě klíčových, jde se prudkým vrcholovým svahem plném kajícníků (ledové špičaté útvary). Navíc co pár metrů stojím a snažím se normálně si zadýchat. Moc to nejde, výška je znát. Na laně cítím jak drak Zdenda pořád letí na vrchol, tak se znovu a znovu dávám do toho. Brácha s druhým průvodcem supí za náma, taky má myslím dost. Konečně stojíme na vrcholu, teda spíš takové dost strmé plošině, kam se vejde sotva pár lidí. Je 8 hodin. Výhledy jsou fantastické, před sebou vidíme jako na dlani La Paz s věčným smogovým oparem. Ve stejném směru padá prudce dolů vrcholová stěna, kudy vede tzv. Francouzská cesta, horolezecky o dost obtížnější výstup než naše normálka. Obligátní fota a vyrážíme dolů. Jde to mnohem lépe než nahoru, cestou potkáváme ještě pár lidí. I tak jsme měli štěstí, v sezoně spí v malém tábořišti Campo Roco prý někdy i přes sto lidí. Je fakt, že my jsme tam spali sami, ale při návratu vidíme, že teď je tam snad 10 stanů a další lidi přicházej. Rychle pobalíme stany a fičíme dál k Laguně Zongo. Miguela asi čekaj další klienti, protože nás celkem popohání. I tak máme dábelské tempo. V jednu odpoledne jsme dole. Za další hoďku nás Miguel vyhazuje před hotelem. Nemáme ještě toho dost a tak jdem domlouvat na zítřek další akci – dábelský sjezd po Silnici smrti z La Pazu dolů do Coroica. Večer jdem zas do El Loba, všichni si dáváme kuře. Potkáváme naše oblíbené hugovce, tak chvíli kecáme a zhruba kolem půlnoci jdem na kutě. Byl to docela dlouhej den.

Den šestnáctý - 10.7.2005

Budíček 5:30. Po šesté ranní snídaně v malé místnůstce agentury Eco Adveture Bolivia (http://www.boliviacontact.com/en_bolivia/EcoAdventureBolivia_376.html), která nám zajišťuje dnešní program. Naším úkolem je sjet na horských kolech z La Cumbre nad La Pazem ve výšce 4.900 m.n.m. po jedné z nejnebezpečnějších cest na světě dolů až do džungle poblíž Coroica ve výšce nějakých 1.500 m.n.m. Proč jde o tak nebezpečnou silnici? Vozovka sama se vine divokým údolím mezi srázy, vodopády a mohutnými sesuvy půdy. Silnice je pouze něco málo přes 3 metry široká a jezdí po ní prakticky veškerá osobní i nákladní doprava, která zásobuje La Paz zbožím z úrodných nížin. Věřte mi, že řidiči těhle kamionů musí mít pěkný nervy, když se na téhle cestě navzájem vyhýbají - kabina spolujezdce visí nad propastí. Cesta je navíc z větší části pouze prašná, často rozbahněná. Není divu, že tady každý týden zahučí do propasti v průměru na 26 vozidel !!

Cestovka nás vybavila kvalitními americkými koly značky TREK, s přední odpruženou vidlou, kotoučovými brzdami a kvalitními tlustými plášty se vzorkem „traktor“. Samotný sjezd probíhá tak, že vpředu jede guid, kterýho nesmí nikdo předjet. Tento guid je vysílačkou v kontaktu s přejezdcem, který sichruje vpředu terén a dává vědět, kdy pojednou kamiony, kterým se musíme vyhnout. Za námi pak jede doprovodné vozidlo, kam může kdokoliv přestoupit. Pár amíků této možnosti využilo. Na cestě s námi byla vůbec roztodivná společnost, Kanaďani, Novozélanďané, Amíci, cestou nahoru jsem se dal do řeči s jedním mladým Švýcarem (vylezlo z něj, že je synkem předsedy švýcarského parlamentu, tak jsme pokecali trochu o politice u nás a u nich). Sjezd probíhal v horních partiích nejdřív po asfaltu (nahoře byla pěkná kosa, na rukavice, postupně se oteplovalo), pak následovalo dokonce i krátké stoupání (jinak v těhle výškách šlapat na kole do kopce je pěknej záhul). Dál se z cesty stávala čím dál větší prašná vozovka, připomínající spíš rozblácenou polňačku, až na ty skály a srázy kolem. Poslední partie se pak jede v děsným prachu, dají vám roušky, ale ty vůbec nestačí. Když projede nákladák, viditelnost je tak 3 metry, prostě žluté peklo. Kolo se v tom prachu boří i 30 cm hluboko. Nadával jsem si, do čeho jsem to sakra vlez…..Všechno ale nakonec skončí nedaleko městečka Coroico, kde se náhodně potkáváme s našima holkama, které zde skončily svůj třídenní trek a čekají na odvoz do La Pazu. Cestovka nás kluky odváží do hotelu Esmeralda, kde si dáváme zaslouženou sprchu, bazén a pozdní oběd. Říkáme si, že v průběhu posledních cca 24 hodin jsme překonali výškový rozdíl zhruba 4.500 metrů (z vrcholu Huayany Potosi do Coroica)! Cestou nahoru v doprovodným voze pak vidíme co jsme absolvovali. Guid nám vypráví historky o kamionech, autobusech spadlých do srázů, plný lidí…. Fakt nic moc. Přitom se už léta staví nová, bezpečnější cesta do La Pazu, která vede paralelně s cestou smrti, jen pořád schází peníze na její dostavbu…. Na cestě smrti funguje systém živých semaforů. Několik jednotlivců v určitých rozestupech (stovky metrů až kilometry) má své pozice navzájem na dohled a dávají vozidlům pomocí zelených a červených praporků signály, jestli je cesta dál volná, nebo jestli jede zrovna něco v protisměru. Prakticky všichni to prý dělají dobrovolně, nebo za nějaký pakatel. Dle slov našeho průvodce Luise třeba jeden takový signalista přišel na cestě smrti o celou svou rodinu (autobus, který jeho rodinu vezl se zřítil do propasti) a od té doby bere jako své poslání signalizovat zde vozidlům a udělat cestu smrti o trochu bezpečnější.

Nahoře v La Pazu jsme zhruba v 19:30, máme děsnej fofr, protože máme koupený lístky busem do Potosí. V hotelu se potkáváme s holkama a v pěkným presu valíme na bus terminal. Speciální cama bus (sedadla v něm mají pololůžkovou úpravu) nakonec stíháme.

Den sedmnáctý - 11.7.2005

Po nočním přesunu se v 5 ráno ocitáme v Potosí. Zde nás hned u bus terminálu odchytl jistý Roberto – doporučil nám hotely a hlavně svou tour po místních dolech. Berem taxi za 10 Bs na 3 osoby do centra, zde 2 hodiny trávíme hledáním nějakého pro nás normálního ubytování. Budˇ je plno, nebo draho. Potkáváme grupu Čechů, jde o nějaký hromadný organizovaný zájezd, zdá se nám, že mezi nimi poznáváme Jar. Duška (toho herce). Konečně se skládáme v hotelu Turista (20 Bs na noc). Chvíli dospíme noční přesun a po 14. hodině máme sraz s Robertem a jdem do dolů, které se nacházejí nahoře nad městem v hlubinách kopece Cerro Rico.. Fasujem dumové pláště, lampy - karbidky, gumáky. Na trhu nakupujem dynamit, cigára pro horníky a trochu koky. Prohlídka dolů je fakt zážitek. Ještě před tím nám Roberto nahoře nad městem předvádí jaký je detonátor. Zapálí dynamitovou šnůru, postupně nám to celé každýmu vrazí do ruky a když dle jeho slov zbývaj do výbuchu tak 3 minuty, odběhne 100 metrů od nás, dynamit se šnůrou položí na zem, trochu přikryje šutráky a zdrhá za náma. Jeho odpočet vyšel skoro na sekundu, výbuch je to pěkný, dostávám dokonce malým šutýrkem do nohy. V dolech nás Roberto tahá nekonečnými šachtami, je to docela divoké, lozíme i jakési strmé komíny – spojky mezi jednotlivými patry nebo naopak se plazíme štolami 50 cm vysokými. Zkouším si i práci jednoho horníka – párkrát uhodím kladívkem do takové ocelové tyčky na hloubení díry pro dynamit, jde to ztuha, skála je tvrdá (jediným výsledkem je krapet rozdrceného prachu ze skály). Horníci takhle na jednom místě buší do skály i několik dní, než připraví řádný otvor pro vložení výbušniny. Důl je velmi toxický, neexistuje účinné odvětrávání, je zde spousta jedovatých plynů, hornin, dělníci trpí karbonizací plic. Po deseti letech práce v dole jdou do důchodu, umírají velmi mladí.

Den osmnáctý - 12.7.2005

6:45 odjezd busem do Sucre. Ještě v Potosí však má náš bus kolizi s druhým busem, který byl o něco větší, proto zřejmě myslel, že má přednost (samozřejmě neměl) a napálil ve snaze se nám na poslední chvíli vyhnout v plné rychlosti do baráku, který de facto zboural. Naštěstí v domě nikdo nebyl. Busu se skoro nic nestalo, baráky tu staví dost zlehka... Bohužel jsme však byli nechtěnými svědky bolivijské úřední mašinérie. Celá událost se musela vyšetřit, a co s cestujícími, že? Ne že by pro nás přijel náhradní bus, nebo tak něco, hezky jsme čekali všichni před policejní stanicí na řidiče, který myslím jako jediný z našeho busu vypovídal. Nabrali jsme asi tři hoďky zpoždění, do Sucre jsme dorazli o půl jedné. Sucre se říká „Město čtyř jmen“ nebo taky „Bílé město“, protože všechny fasády v centru musí být ze zákona bílé, aby se uchoval koloniální ráz. V roce 1825 tu byla podepsána nezávislost Bolívie, sídlí zde Nejvyšší soud Bolívie. Procházíme si hlavní náměstí s Casa de la Libertad, Iglesia de la Merced (s výstupem na střechu a úchvatným pohledem na okolní střechy a město). Pak jdeme na místní hřbitov (Cemetaria). Já s Liborem ještě absolvuji povinnou návštěvu Supreme Court of Bolivia – ale jen zvenku. Je to důstojná, bílá reprezentativní budova, poblíž je ulička plná advokátních kanceláří (abogado). V celém městě vůbec je spousta malinkých advokátních kanceláří, ostatně Sucre je hlavní justiční centrum země. Návštěvu Sucre završujeme stylově v místní cukrárně. Kolem 18. hodiny odjezd zpět do Potosí.

Den devatenáctý - 13.7.2005

V 11. dopoledne odjížídme z Potosí busem Diana Tours do Uyuni, jednoho z center organizovaných výletů po solné poušti Salar de Uyuni a okolí. Před pátou dorážíme do Uyuni, hned se jdem ubytovat do hostelu Avenida za 20 Bs na noc. Večer je pěkná zima, zalézáme do jednoho podniku a dáváme si výborné lamí steaky s pepřem a hranolky (papas fritas).

Den dvacátý - 14.7.2005

Máme v plánu pětidenní cestu pres Salar de Uyuni, solnou poušť, kde neni desitky kilometrů nic krom bílé plochy soli, občas s jezírkem a sem tam nějakou tou horou. Na konci bychom chtěli vylézt vulkán Licancabur, 5.960 m.n.m. Po něm se už budeme vracet zpět do Chile.

Ještě včera po příjezdu do Uyuni nás odchytla sestra šéfky Diana Tours (ta agentura co nám prodala lístky do Uyuni) a nabízí nám tour po Salaru. Dnes jsme chtěli znát i nabídky ostatních agentur, kterých je v Uyuni požehnaně. Existuje dokonce i informační kancelář, která se snaží nezávisle sbírat reference o všech kancelářích spolu s hodnocením turistů. U každé cestovky je to však dost podobné, každá má i své negativní hodnocení, nakonec tedy dáváme přednost agentuře oné paní – Blue Line Service. Je to za 90 US na osobu – 5ti denní trek s výstupem na Licancabur. Odpoledne chodíme po trzích a nakupujem suvenýry. Pak jdeme pěšky tak 2 kiláky za město k pohřebišti vlaků – Cemeterio del trenes. Večer výborné jídlo v nacpané gringácké pizzerii.

Den dvacátý první - 15.7.2005

Budíček v osm. Výborná snídaně – Káťa si dává dokonce dva koktejly. Ty místní koktejly jsme si fakt oblíbili – jde o rozšlehané pravé ovoce buď ve vodě, ale spíš v mléku nebo dokonce v jogurtu. Nejdřív jsme se báli, že z toho bude sračka, ale v poho, nebyla. Navíc ty úžasný koktejly stojí pakatel. Po dokoupení zásob odjíždíme po 11 hodině v džípu na Salar. Náš řidič a průvodce v jedné osobě – Ruben nás nejdřív veze do místa zvaného Colchani – zde jsou ony typické hromádky soli, které se tak často na Salaru fotí. Je to místo, kde místní zpracovávají sůl. Nejdřív ji takovými lopatami shrnují na hromádky, ty pak odváží a pak se sůl ohřívá – vysušuje se, drtí ve stroji, jodizuje a nakonec se zatavuje ručně do 1kg plastikových pytlíků. Hodně zde pracují děti. Dále si to po nekonečné bílé ploše svištíme k solnému hotelu Plata de la blanca. Celý hotel je skutečně ze soli, včetně stolů, židlí, prostě všechno.

Pak se ještě stavujeme na další obrovské atrakci – je jím ostrov Isla del Pescadores vystupující ze solné roviny jako opravdu jako nějaký ostrov v bílém moři. Je plný kaktusů, z nichž každý může růst až staletí. Nejvyšší jsou skoro dvanáct metrů vysoké. Noc trávíme v solném hotelu v Chuvice. Tady nás nejdřív odmítají ubytovat, páč ráno silný vítr strhl část střechy, nakonec to Ruben ale vyjednává a můžem tu zůstat. Dokonce pak přijeli ještě další dva džípy plné nějakých amíků. Spíme na solných postelích, na kterých jsou položené matrace. Venku je pěkně pod nulou, navíc se zvedá vítr. Ten bude naším průvodcem skoro po celý náš pobyt na Salaru.

Den dvacátý druhý - 16.7.2005

Kolem čtvrt na osm vychází nad Salarem slunce. Vyrážíme přes San Juan, míjíme železnici spojující Uyuni s Chile a pokračujeme přes další solnou poušť – Salar de Chiguana. Vyhlídka na aktivní vulkán Ollague, byla z něj i na dálku cítit síra. Pak jedeme se zastávkami kolem lagun Caňapa, Heliada, Honda a dalších. Jedna je plná plameňáků, přesto že je pod nulou a my je máme spojené spíše s teplými tropy…. Další zase plná ledových ker, Romči se to moc líbí. Za chvíli vjíždíme do nár. parku (vstup 30 Bs). Noc u laguny Colorada v takovém prostém příbytku. Včera i dnes silný vítr, Ruben nás zrazuje od výstupu na vulkán Licancabur. V noci jako vždy dost pod nulou.

Den dvacátý třetí - 17.7.2005

Před půl sedmou vyjíždíme ke gejzírům Sol de Maňana. Je to brána do pekla. Desítky kouřících sopouchů, všude výpary, gejzíry, bublání, chrčení a náhlé erupce vody. Východ slunce je zahalen v mlze z gejzírů. Je to zážitek. U termálů Laguny Salada se koupeme (4.400 m.n.m.). Pak jedeme přes nekonečné pouštní oblasti, které ale mají neskutečné barvy od hnědé, přes červenou, žlutou, dokonce i bílou. Míjíme Salvador Dali Rocks, úchvatné přírodní skalní výtvory. Přesun končíme u lagun Verde a Blanca. Jsme tu už po poledni, tak se jdeme projít okolo laguny. Nádherné pohledy na vulkán Licancabur, který ční nad námi. V osm jdeme spát s tím, že jsme dohodnuti s průvodci z parku na odjezd ve 4 ráno do base campu pod Licancaburem.

Den dvacátý čtvrtý - 18.7.2005

Ve 4 ráno zjišťujeme, že naši průvodci odmítají výstup na vulkán z důvodu silného vichru. Mít průvodce je tady prakticky povinné, nevíme, ale jestli se jim spíš nechce. Vítr sice je, ale my to chceme aspoň zkusit. Domlouváme se z Rubenem, že nás kolem šesté aspoň hodí do base campu na východ slunce. Ještě vytuhnem a pak v šest vyrážíme. Vichr byl fakt slušný, ale v base campu zjišťujem, že tady je úplně klid. Rozhodujem se tedy vyrazit na vrchol. Vyrážíme 7.20. Mě to nějak šlape, tak vyrážím dopředu. V 11 jsem na vrcholu Licancaburu (5.960 m.n.m.), je to neskutečný zážitek, sám v nekonečné pustině s úžasnými výhledy na okolní pouště a hory a laguny pode mnou. Vše hraje neuvěřitelnými barvami. Vrchol je dutý, uprostřed je zamrzlé jezero. Po hodině jdu dolů naproti zbytku výpravy. V jednu hodinu stojíme všichni společně na vrcholu krom Káti, která se rozhodla na nás počkat pár set metrů pod vrcholem. Já ještě obcházím vrchol sopky, na druhé straně úžasné výhledy do Chile. Ostatní pomalu sestupují. Valím za nimi, nicméně cestou mě zlákal suťovitý žlab a proti všem poučkám pobytu v horách se jím vydávám a doslova za pár minut se po něm dostávám o stovky výškových metrů níže. Volám na ostatní, že jdu jinudy, ale neslyší mě, cloní to skály. Dokonce mě jdou nahoru hledat v domnění, že jsem ještě nad nimi. Byla to má chyba, měl jsem jít stejnou cestou dolů. Nakonec se ale nějak naháníme a setkáváme všichni šťastně i s Káťou. Všechny holky si dnes dělají výškový rekord.

Ruben nás měl čekat v base campu, ale nebyl tam. K laguně je to pěšky přes dvě hoďky, máme už toho aji docela dost, ale nezbývá než jít pěšky. Naštěstí cca za půl hoďky potkáváme teréňák s chlápkem, který vysvětluje, že ho poslal Ruben. Jak jsme zjistili, Ruben nás tady v poušti sprostě nechal, ačkoliv měl s náma být až do zítřka a jel zpátky do Uyuni za dalšími kšefty. No i taková je realita podnikání v cestovním ruchu na Salaru. Večer je to s jídlem slabší, místní nám tak nevyvařují jak Ruben. Na kutě jdeme v sedm večer. V noci může být klasicky zas tak 20 pod nulou, ale dnes je nám to celkem jedno.

Den dvacátý pátý - 19.7.2005

Ráno vstáváme asi po 12 hodinách vydatného spánku. Dopolední veget u laguny, sluníme se. Před polednem odjíždíme busem do Chile. Poslední pohled na lagunu, před kterou se vyjímá oprýskaná cedule s nápisem Bolivia – Esta es mi tierra. No, bude se nám stýskat. Na státní hranici na chilské straně opravdu důkladná prohlídka, včetně dezinfekce bot. Absolutně všechny zavazadla podstupují přísnou prohlídku, jestli nevezeme čerstvé potraviny a podobné věci. Celníci jak krtci prohledávaj naše objemné bágly. Chile je přeci jen o řád vyspělejší a mnohem bohatší země než chudá Bolivie, tak mají strach před zavlečením různých chorob a parazitů. V San Pedru de Atatcama postupně pomalu vystřízlivění – je to šok po několikadenním pobytu v celkem liduprázdné poušti. Tady jsou davy lidí, komerce dýchá z každého rohu a krámku. Ceny jsou tu několikanásobně vyšší než v Bolivii. Spíme v hotelu Corvatsch za 5000 pesos. Večeře výborná, ale pro nás po Bolivii nezvykle drahá (6700 pesos + dýško pro hudebníky).

Den dvacátý šestý - 20.7.2005

Ve čtyři ráno mrznem před hotelem a čekáme na domluvený bus z cestovky Colque Tours, který nás má zavézt ke gejzírům El Tatio. Přijíždí asi za půl hoďky. Pak jedem dvě hoďky busem ke gejzírům, jedem spolu se zájezdem Brazilců, kteří sem jedou z Brazílie přes týden autobusem a totéž zpátky! Jinak jsou ale v pohodě. U gejzírů v 6.30. Je tu spousta lidí, parkoviště plné autobusů….Pak přesun k termálním pramenům, já s Liborem se jdem vykoupat. Termální jezírko zásobuje pramínek skoro vařící vody. Pak jedeme do vesničky Machuco (pěkný kostelík) a dál do San Pedra. Shodujeme se na tom, že s Bolivií se to nedá srovnat. Tady v Chile je to vše strašně komerční, plné lidí, navíc drahé. V Bolivii máte gejzíry a termály i lepší a větší, zato bez těch davů.

Odpoledne vyrážíme ze San Pedra na další výlet – do Valle de la Luna. Jedná se o krásné pouštní údolí, zastavujeme v Údolí mrtvých, pak národní park s Duna Grande – obrovská navátá duna (vysoká přes sto metrů). Na ní pozorujeme s obligátními davy dalších lidí západ slunce.

Den dvacátý sedmý - 21.7.2005

Dopoledne snídaně, pak balení a nákup suvenýrů. Taky navštěvujeme zřejmě největší archeologické muzeum v Jižní Americe – Museum Gustave le Paige. 14.15 nám odjíždí bus do Calamy. Vcalamě se ubytováváme v hotýlku Los Andes (4000 pesos osoba/noc). Prohlídka centra. Večer jdu s Romčou a Káťou do Shopdogu, chilské obdoby KFC a dáváme si obrovské menu i s pivkem asi za 2400 pesos.

Den dvacátý osmý - 22.7.2005

Ráno vstáváme po šesté, neboť můj chilský průvodce uváděl, že prohlídky v místních dolech začínají od devíti ráno. Taxikář nám ale říká, že v dolech otvíraj prohlídky až odpoledne po druhé. Tak jdem zpátky do hotelu a mastíme karty. Po poledni odjíždíme taxikem do nedalekých dolů v Chuquicamatě. Jsou to největší povrchové měděné doly na světě. V návštěvnickém centru v dolech nám říkají, že na dnešek mají prohlídky plné, že to chce si dopředu rezervovat. Jsme zklamaní. Naštěstí je pak přesvědčujem, že jsme tu jen jeden den a jelikož nakonec přišlo míň objednaných lidí, do prohlídky se vejdeme. Sama prohlídka je parádní. Zavezli nás na horní okraj těžební jámy, ta je hluboká 850 metrů, na délku má 4,5 a na šířku 2,5 kilometru. Fotíme se u obrovského náklaďáku, kterých jezdí po dolech tucty. Jde o americký Caterpillar, obrovské hovado se spotřebou 800 litrů nafty za den.

Den dvacátý devátý - 23.7.2005

Ráno odjezd minibusem na letiště a 7.30 odlétáme z Calamy do Santiaga s mezipřistáním v Antofagastě. V 10 jsme v Santiagu. Zjišťujeme, že náš let do Madridu má hodinu zpoždění (původní odlet byl 12.05). Čekáme. Zpoždění se následně ale zvětšuje, teď říkají že odletíme až v 16.00. Vypadá to beznadějně, prý nějaká technická závada na letadle. Kolem třetí odpoledne nás aerolinky odvážejí do luxusního hotelu Sheraton. Tam večeře. V osm večer nám říkají, že máme odjet na letiště, že letadlo ještě dnes poletí. Nakonec ve 23 hodin odlétáme. Po 12 hodinách letu přistáváme v Madridu, tam je 17:00 místního času. Tady, protože jsme samozřejmě nechytli navazující spoj do Vídně, nás vezou do blízkého hotelu. Sheraton to není, ale mají bazén a výborně vaří. Volám do Prahy do práce, že v pondělí nepřijdu. Večer paříme, jdu spát kolem půl čtvrté, Libor s Káťou a Markétou jedou durch až do rána. Nějak selhala komunikace, a později zjišťujeme, že nás mezitím naši příbuzní neplánovaně marně čekali ve Vídni.

Den třicátý - 24.7.2005

Jelikož je už pondělí, pracovní den, vybíráme si tak další den volna. Ráno výborná snídaně, kolem osmé odjíždíme shuttlem na letiště. Tam trochu honička, madridské letiště Barajas je fakt obrovské. V 9.15 odlet do Vídně, tam jsme přesně v poledne. Busem za 6 euro jedeme na nádraží Wien Sudbahnhof. Vlak EC Smetana nás 13.34 odváží směr Česká republika. V Břeclavi vystupuju s Liborem a Markétou a jedu s nimi na otočku do Přerova. Do Prahy pojedu až brzo ráno. Ostatní pokračují v EC Smetana až do Prahy.